Jaká jsou rizika zásilkového výdeje léků?

Otázka doručování léků na recept poštou vzbuzuje vášně v profesních kruzích i v obecné diskuzi, a názory odborníků se dramaticky liší. Ministerstvo zdravotnictví má v úmyslu tento způsob distribuce povolit. Oproti tomu lékárníci bijí na poplach před krokem, jenž by mohl kriticky ohrozit bezpečnost a kvalitu poskytované lékárenské asistence.
 

Lékárnice Dominika Doubová poukazuje na potenciální nebezpečí plynoucí z chyb v užívání léků či nežádoucích interakcí, které by mohla zásilková distribuce medikamentů přinést. V rozhovoru pro Zdravotnický deník podtrhuje, že léčivo není běžný produkt a jeho vydání bez porady s farmaceutem může být pro zdraví pacienta rizikové. Podle jejího mínění by zavedení tohoto konceptu mohlo navíc postupně oslabit úlohu klasických lékáren, zvláště v méně osídlených oblastech, a tak zkomplikovat dostupnost odborné lékárenské péče pro širokou populaci.

Jak se stavíte k myšlence Ministerstva zdravotnictví ohledně zavedení zásilkového výdeje léků na recept?

Z profesionálního stanoviska hodnotím tento tah jako ukvapený a možná nebezpečný. Vím, že je to prezentováno jako úsilí o usnadnění přístupu k lékům, avšak model doručování léků na předpis přes zásilkovou službu vytváří prostor pro ústupky v otázkách bezpečnosti a dohledu, což ve výsledku znamená snížení kvality zdravotní péče pro pacienta.

V této situaci se v zásadě ztrácí jeden z pilířů zdravotní péče, konkrétně osobní interakce mezi pacientem a lékárníkem. Lék není standardní komodita a neměl by být takto hodnocen. Jeho distribuce by měla být spojena s pečlivým zvážením zdravotního stavu pacienta a poskytnutím specializované konzultace, což je praxe, která probíhá právě v lékárnách.

 

Jak vnímáte tento plán? Hrozí zánik tradiční role lékáren, nebo představuje možnost, jak zajistit pacientům snadnější přístup k lékům?

Vnímám to primárně jako hrozbu pro zavedenou a nenahraditelnou funkci lékáren ve struktuře zdravotní péče. Lékárny nejsou pouhé distribuční body, ale zdravotnická pracoviště. Zde pacienti dostávají kvalifikované poradenství. Farmaceuti jsou vysokoškolsky vzdělaní zdravotníci, kteří se aktivně podílejí na předcházení nežádoucím účinkům a na monitoringu lékových interakcí. Jestliže se tento kontakt mezi lékárníkem a pacientem oslabí, ztratíme zásadní složku kontroly nad bezpečným užíváním léků.

 

Obáváte se, jak je zaručena kvalita léků, jako jsou antibiotika či jiné choulostivé preparáty, při uskladnění a přepravě v kontextu zásilkového výdeje? Je to podle vás skutečný problém, nebo existuje způsob, jak ho překonat?

Mám takové pochybnosti. Přestože z technického hlediska je možné zajistit kontrolovaný transport léčiv, v reálu jde o komplikovanou logistickou operaci, spojenou s řadou rizik. Otázkou proto zůstává, jak by to vlastně fungovalo v praxi. U léků citlivých na teplotu (typicky třeba inzulíny používané diabetiky) je dost těžké zaručit, že se během přepravy neznehodnotí.

Rovněž není dáno, kdo ponese odpovědnost za splnění těchto požadavků, stejně tak chybí jasný mechanismus, jak bude toto dodržování monitorováno, a s jakými postupy se ověří reálné naplnění stanovených podmínek.

K otázce zmiňovaných antibiotik ještě chci uvést, že způsob jejich distribuce skrze zásilkovou službu mi nedává smysl i z dalšího pohledu. Jde o léky, u nichž je mnohdy zásadní zahájit léčbu co nejdříve, a tak se mi nejeví jako ideální, aby pacient čekal s jejich užíváním, než mu budou, s jistým časovým zpožděním, doručeny.

 

Domníváte se, že stávající platforma eReceptu by se mohla osvědčit jako spolehlivý pilíř pro on-line distribuci medikamentů, tak jak to předkládá Česká lékárnická komora?

Systém eReceptu bezesporu představuje pilíř digitalizace, avšak sám o sobě není zárukou bezpečného zásilkového výdeje. Je nezbytné jeho zásadní rozšíření o mechanismy pro ověřování totožnosti, jakož i o zpětnou vazbu mezi pacientem a farmaceutem. Domnívám se, že zkušenost s tím, kdy pacient přišel s eReceptem a při konzultaci, ať už s ním samotným či následně i s lékařem, se ukázalo, že daný lék vůbec neužívá a ani nemá užívat, se stala běžnou praxí každého lékárníka. Zkrátka došlo k chybě a pacient obdržel léky určené pro někoho jiného. Na toto by se bez adekvátní konzultace asi jen tak nepřišlo.

Nicméně, jsem toho názoru, aby eRecept nadále fungoval jako prostředek pro zlepšení distribuce léků v kamenných lékárnách, nikoliv jako klíčový prvek pro rozsáhlý online prodej.
 

Již dříve jsme se dotkli této problematiky, avšak jak by se modifikoval způsob doručování farmaceutického poradenství, kdyby pacient neměl přímý fyzický kontakt s lékárnou? Je vůbec reálné pacienta z tohoto procesu zcela vynechat?

Lékárenské konzultace považuji za zásadní prvek při výdeji léků. Oddělení od tohoto postupu v praxi znamená částečné opuštění snahy o předcházení chyb při užívání léků, zanedbávání možných lékových interakcí a individuálních potřeb pacienta. Online konzultace je sice teoreticky proveditelná, ale reálná situace je odlišná – starší pacienti nebo pacienti s menšími technickými znalostmi ji nevyužijí. Někteří pacienti si mnohdy ani neuvědomují, že by o konzultaci mohli mít zájem. Riziko zhoršení adherence a zvýšeného výskytu chyb v medikaci se mi proto jeví jako vysoce pravděpodobné.

 

Jaký vliv by mohlo mít spuštění výdejny zásilek na hospodářství lékáren?

Bezesporu záporné. Kamenné lékárny jsou ekonomicky silně navázány na distribuci léků na lékařský předpis. Přechod značné části této distribuce k zásilkovému výdeji, který se vyznačuje nižšími provozními náklady, může vést k likvidaci menších lékáren, a to především v méně osídlených oblastech. To by naopak způsobilo reálné zhoršení dostupnosti léčiv i odborné podpory v mnoha krajích, především pak pro starší a méně zdatné pacienty v oblasti technologií. Ekonomickou stabilitu lékáren považuji za fundamentální pro zachování kvalitní farmaceutické péče.

 

Co by podle vás měl návrh zákona určitě obsahovat, aby byl pro lékárníky přijatelný a zaručil bezpečnost i kvalitu péče o pacienta?

Návrh by měl obsahovat:

• Povinnost zajištění odborné konzultace při každém výdeji – ať už osobně, nebo na dálku. Během výdeje léku v kamenné lékárně je lékárník ze zákona povinný poskytnout takzvané dispenzační minimum – to zahrnuje například poučení o správném užívání léku nebo kontrolu interakcí – a proto nevidím důvod, proč by se tato zákonná povinnost neměla týkat i případného zásilkového výdeje.
   
• Přesně definované podmínky přepravy léčiv, včetně teplotních rozmezí, odpovědnosti za dodržení podmínek, systému sledování a hlavně pak jejich důsledné kontrolování.
   
• Omezení zásilkového výdeje jen na určité typy léčiv, ne plošné uvolnění. Jak už jsem výše zmiňovala například antibiotika – u těch není obvykle vhodné čekat s jejich užíváním v řádu třeba i několika dní, než budou doručena a pacient bude moci zahájit léčbu.
   
• Důslednou kontrolu identity pacienta a verifikaci výdeje, aby nemohlo dojít k případné záměně.
   
• Zajištění rovných podmínek pro kamenné a zásilkové lékárny, aby nedocházelo k ekonomickému zvýhodňování jednoho typu provozovatele.

Zdroj: KRUMPHANZL, Zásilkový výdej léků? Raději ne. Lékárnice varuje před riziky. Praha [online]: zdravotnickydenik.cz, str. 0, 15. 7. 2025.